Co nám dal a vzal rok 2024
Loni touhle dobou jsem napsala: „…už vždycky budu taková – budu tíhnout ke změně, a kdybych chtěla v něčem zastavit čas, nepůjde to.“ O rok později mohu říct, že jsem pořád stejná. Vynikám v pálení mostů a jejich opětovném budování. Hodnocení bych nechala ideálně na Freudovi – proč tomu tak je, nevím.
28. července 2024 jsme zavírali Bistro Fichtl a loučili se s Aší (stesk jsem si odbývala už dopředu a po troškách kdykoliv jsem pekla a vkládala poslední zákusky do vitríny, pouštěla jsem si k tomu nahlas hudbu a sem tam si trochu pobrečela). Už následující den jsme byli na cestě do nového domova, v jednom autě se dvěma dětmi, třemi psy, kočkou a potkanem. Neměla jsem žádná očekávání, ale těšila jsem se na novou výzvu, na kouzelný, i když starý dům, na místo, kde jsem si řekla: tohle je ono. Srpen pro mě byl nakonec nejkrásnější za poslední léta. Jakkoli nebylo snadné se sžít s vrzajícími podlahovými prkny, červotočem, netěsnícími okny a netáhnoucími kamny, trávila jsem čas s dětmi, psaním, opravami všeho druhu a natíráním a bylo mi dobře. Překvapila mě vstřícnost lidí, překvapilo mě, že mi nechybí dům, kde topení fungovalo jen na zmáčknutí tlačítka a kde se mi omítka nesypala do talíře. Jen po jednom mi bylo opravdu smutno – po práci v bistru. To přiznávám, ale i tyhle časy se snad brzy vrátí. Dělám všechno pro to, abychom mohli nový podnik otevřít.
A kdo se ptá, jestli pro mě změna není jen výměnou kulis, zatímco podstata zůstává stejná, tak odpovídám, že ne. Pokud má člověk vůli, pokud na to má sílu, potom směřování za něčím, co považuje za pozitivní a uspokojující, rozhodně má smysl. Bude to znít asi hloupě, ale rozpor mezi rozumem a srdcem se nedá jen tak překonat. Buď vám pak vypoví jedno nebo druhé, a to doslova. Někdy to chce zkrátka zvednout kotvy…
Letos na jaře vyjde moje třetí kniha Nebesa a slibuji, že bude skvělá. Tenhle příběh jsem chtěla napsat roky, ale ještě jsem ho pořádně neuměla formulovat. Moc pro mě znamená a brzy vám o Nebesích napíšu víc.