Extrovert z donucení

Jsem introvert, jako extrovert se chovám jen z donucení. Mluvit na veřejnosti je pro mě utrpení, protože v ideálním případě potřebuji mít každé slovo dopředu promyšlené, abych jej vůbec mohla vypustit z pusy. To ale nejde, když máte s lidmi interagovat. Vystupuji tedy ze své komfortní zóny, kdy zavřená ve svém světe píšu, a hovořím. Propagovat knihu nebo cokoli dalšího ze svých činností zároveň občas vyžaduje někde vystavit svůj "ksicht", a to dělám rovněž s velkým sebezapřením.

Stříleli jsme se do vlastní nohy. Nyní se střelme rovnou do hlavy

Z Aše do Broumova. Tam a zpátky nějakých deset hodin – po cestě zasekaná Praha a zasekaný Náchod. Vracím se z cyklu přednášek Genealogie: odhalování rodinných kořenů, který pořádala Univerzita Hradec Králové, a kde jsem vyprávěla o Ašsku a paralelách s obdobnými regiony.

Co nám dal a vzal rok 2022

Rekapitulace událostí minulých je očistný proces. Je omyl, že nelze cestovat časem. Malé děti sní o budoucnosti a staří lidé se v myšlenkách vracejí do mládí. Obojí vypadá vždy romantičtěji, než jaká realita bude nebo byla. Udělám si tedy z ohlédnutí za uplynulým rokem takovou milou tradici, přičemž vůbec nevěřím transcendentálním řečem o tom, že žít se dá jen přítomností. Beze všeho, co jsem prožila nejsem tím, čím jsem dnes; bez plánů a výhledů nebudu ničím.

Astrid Lindgrenová

Nemohu jinak, než o Lindgrenové vyprávět zcela osobně, vyškrábnout to z nejhlubšího nitra, protože její knihy znamenají mnoho, jsou něčím víc. Jsou vytrženými stránkami z mého života, které takto poskládané dohromady netvoří nijak kompaktní příběh, nicméně každá z nich je zároveň částí vyprávění jdoucí za sebou jako perly na šňůře.

Až znovu přijde déšť

Jdu svým městem. Jdu městem a je mi mizerně. Konečně přišel déšť a stromy lemující rozbité silnice pláčou, asi je jim smutno, protože prožily svůj dosud krátký život vysazené jen pro okrasu v místě, které jim nepatří, které se odcizilo samo sobě a spěje k úpadku. Stromy o tom nevědí, doufejme, že nemají duši, jinak by jim kůra už dávno rozpraskala, sloupala se a uhynuly by na souchotě, nemohly by se nadechnout. To „cítit“ je jenom ubohá metafora, která nám říká: „Jsme tady, vidíte nás, naše listy a větve k vám promlouvají, ševelí, avšak jsme jen součástí mrtvého“.

Nový rukopis?

Na blogu je ticho. Protože dopisuji druhou knihu. Je to trochu paradox – psát o psaní. Ale právě potřebuji dokončit předmluvu a uspořádat myšlenky. Utíkají mi, jsem nervózní, protože netuším, zda je text dobrý. Někdy píšu z lehkostí a slova přibývají rychle, komponuji je k sobě a někdy mám i radost, když vyloudím větu, kterou bych sama chtěla někde číst. Říkám si, že kdyby se z jedné z těch vět jednoho dne stal citát, opravdu by to něco znamenalo. Ale možná, že k tomu budu potřebovat ještě trochu zestárnout…
Herbert Braun

Kontroverze Bílého pramene

Pláč, přilnutí, rozčarování, lhostejnost, niterný boj, nesouhlas, ztotožnění… To všechno jsou pocity vznášející se ve vzduchu, když slyším o Bílém prameni mluvit dosavadní čtenáře, kteří mi s laskavostí přinášejí zpětnou vazbu. Záměrně předkládám i substantiva s negativní konotací, protože ta ke rovněž knize patří. Každý čtenář je jiný, a proto neexistuje kniha, kterou by milovali všichni. Záleží na tom, jak moc se autor trefí do prožitků těch, již knihu čtou.

Arturův ostrov

Arturův ostrov, čili Procida, je vykreslen jako místo věčných her, ráj, kde je možné strávit celý den pouze bloumáním, trhat bezostyšně jeho zralé plody a cpát si je rovnou do úst. Avšak na druhé straně je dominantou Procidy věznice pro doživotní odsouzence a také ne příliš přátelští lidé. Jako by byla Procida Arturovým odrazem, jako by i Arturo byl naráz krásný, ošklivý, kajícný i zpupný, šťastný a nešťastný.

Vypravěč

Podle mě ale existuje jeden (ne jediný) velmi spolehlivý vypravěč, který by se měl vynášet do nebes. Je jím Erich Maria Remarque. Jeho styl, jeho zkušenosti, jeho typicky používané jazykové prostředky, jsou tak věrným odrazem života, že jej nelze nikdy obvinit z neobjektivity. Jsou naopak přímým spojením mezi tím, co se skutečně děje, a co je na papíře.

Kdo je spisovatel?

Zdráhám se sama sobě přiznat, že bych byla spisovatelkou. A přitom je to tak krásné slovo. S P I S O V A T E L . S P I S O V A T E L K A . Ale kdy se z pisálka stane spisovatel? Kdy se z příběhu stane skutečná kniha? Dělá spisovatele první kniha, druhá kniha, nebo teprve úspěšná kniha?