Ano, popravdě jsem se do toho v poslední době úplně ponořila. Souběžně jsem se starala o naše Bistro Fichtl a vymýšlela aktuální menu, snažila se do něj vnést svěží vítr, vyměnila keramické hrnky za skleněné, vylepšila dekorace, převlékla polštáře do nových barev, vzývala léto, ať už přijde a přinese víc slunce do zamračeného kraje. V pozadí však stále běžely obrazy, radost z textu, pochybnosti, jestli je ten nápad dost dobrý, přiměřeně kontroverzní, ne moc ujetý. Skoro vůbec jsem nečetla nové věci, naopak jsem se vracela ke starým, aby mě nerozptyloval jazyk cizího autora, jehož ještě nemám pod kůží.

Když tak rekapituluji svůj život, mrzké plynutí času, slov, míst a citů, neodbytně se mi navrací jedno konkrétní toponymum. Wunderlich. Magický vrch ve Vernéřově u Aše, na kterém dnes stojí kříž, nedostupný všem cizím duším – neboť pozemek, na němž leží, je v soukromém vlastnictví – duším, které by snad chtěly poznat jeho skutečný význam. Nepoznají jej, nemohou, protože Wunderlich, jak jsme kopec kdysi nazývali, je místo milování, odevzdání, potu tváře i nenávisti, které patří jen mně. Pod Wunderlichem stojí naše chalupa, původně německé stavení, kde jsme s mým Josefem sedávali na zápraží. To už je pryč. To je všecko pryč. Slzy… Teď tam bydlí Miloš, ani na můj vejminek nezbylo místo. Domnívám se, že brzy umřu, ale nic po sobě nezanechám, už nic, snad jen pár řádek.

Rok, který právě uplynul nemám nikdy ráda. Vždycky mi připadá, že byl moc náročný, turbulentní, zdá se mi, že v každém z posledních let jsem ztratila příliš – mládí, blízké atd... Příliš rychle mi utíká dětství mých vlastních dětí; počítám, kolik peněz se nazdařbůh utratilo, kdo mě naštval a kdo potěšil, kolika změnami zase prošel můj život. Už je vlastně zbytečné si říkat, že příště to bude jinak. Ne, nebude, už vždycky budu taková – budu tíhnout ke změně, a kdybych chtěla v něčem zastavit čas, nepůjde to.