Bistro Fichtl končí, něco nového začíná…

Dlouhou dobu jsem přemýšlela, jak tohle napsat. Jak se rozloučit… To, co je už nějakou dobu v éteru nyní přiznávám na papíře. Odcházím ze svého města, z Aše. Jako bych tato slova použila už dávno…

Teprve teď mám odvahu si všechno zrekapitulovat a přistoupit ke zpovědi. Nebude to zpověď nijak jednoduchá, mám-li se vyznat beze zbytku. Jdu na to.

Aš je město nesmírně zajímavé a přitažlivé. Svým způsobem. Vracela jsem se do něj po studiích a po zkušenostech, které jsem nabrala v zahraničí i na různých pozicích v zaměstnání. Všechno to byly epizody, které mi hodně daly – získala jsem jazykové vybavení, organizační schopnosti, naučila jsem se přizpůsobit novým místům, lidem, závazkům. Moje tempo bylo závratné. Chtěla jsem zkrátka něčeho dosáhnout, byla jsem schopná kombinovat nejrůznější úkoly v rekordním čase.

Pak se něco zlomilo. A taky přišly děti. Nešlo se pořád za něčím honit. Aš mě táhla zpátky, zdálo se mi, že je na bodu nula, a že by se tu dalo něco vytvořit, něco budovat, ale tak nějak pomaleji, trvaleji. Moje touha po návratu byla však zejména nostalgického charakteru. Moje dětství strávené ve Vernéřově, školní léta… Ze zvyku být v zápřahu jsem byla přesvědčená, dokonce jsem si byla stoprocentně jistá, že Aš odstartuje z nuly na sto a bude skvělým místem.

A opravdu, jako rodina jsme tu měli báječný život. Veškerou tu dřinu jsme dělali rádi. Jenže to, co jsem se snažila měnit, se mi najednou začalo deformovat přímo pod rukama. Ať jsem se snažila sebevíc, hmota mi proklouzávala mezi prsty. Jakýkoliv další krok byl krokem do prázdna. Podcenila jsem totiž jeden aspekt – člověk může měnit jen sebe, ale ne ostatní. Zmýlila jsem se, protože bod nula musí teprve přijít. Nejdřív rozklad, pak může něco vykvést. Pokud čtete mezi řádky tak víte, co tím mám na mysli…

Tento čas beru jako poslední možnost svůj život ještě přetvořit k obrazu svému. Popravdě – není mi úplně dvacet, ale dělat to třeba za dalších deset let? Měla bych ještě energii začít někde znovu? Kdoví… Změna mi dává naději. Přijde další inspirace, další krásné – třebaže těžké – věci, stejně jako tady.

Sečteno podtrženo, s mým odchodem končí i náš podnik Bistro Fichtl. Ani jsem netušila, že se naplní jeho motto „Místo, které chcete zažít“ do puntíku. Tohle místo nekriticky považuji za hodné zažití, je to místo, kterému jsme jako rodina dali duši, spoustu práce, punc čehosi nového, možná trochu odvahy. Vše, co jsme vybudovali je plně připraveno pro ty, kteří mohou s kuráží začít zítra zde, jako my jinde. Bistro a celý synergický koncept Made in Zapadákov včetně mých knih mi dávaly obrovský smysl pro rozvoj tohoto složitého regionu. Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše… Zkrátka přišla doba, kdy jsem z toho všeho byla jednoduše vyčerpaná a řekla si, že to ještě zvládnu lépe a s klidem. Zkušenosti z Aše jsou k nezaplacení.

Milý a milovaný Zapadákov rozhodně chci nechat žít dál. Bude o něm zas vyprávět moje třetí kniha a rozhodně se na něj budu odkazovat. Made in Zapadákov nekončí, ostatně právě zde jsem byla stvořena, proč bych na něj měla zapomínat a vyrvat si ho z nitra? Konec světa je totiž začátek příběhu.

Bistro končí, něco nového začíná. Díky Vám všem, kteří jste u toho byli s námi, byla to náplň našeho života a potěšení.