O Nebesích

Nebesa jsem psala nadvakrát. Začala jsem a pak většinu smazala a přepsala to. Bylo to příliš strojené a vyumělkované, a to se mi nelíbilo.

Položila jsem tedy sama sobě otázku: jak chci psát doopravdy? Jak by podle mě měla vypadat současná literatura, čemu by měla odpovídat? Měla by být rozhodně co nejupřímnější, nejotevřenější, slova by měla splývat z hlavy rovnou na papír, aniž by se moc přikrášlovala (ale zase aby to bylo dostatečně stylizované). Mělo by se psát slovy, která opravdu používáme, ačkoliv jsou někdy vulgární, ale ne nespisovně. Měla by zodpovídat i některé společenské a politické otázky, ale jen přiměřeně.

U knih Bílý pramen a Až ke křížku (ale tam už méně), jsem trpěla určitou autocenzurou. Tohle se nehodí, když to bude číst moje máma, táta, babička… Co tomu jednou řeknou moje děti, co tomu řekne manžel a, proboha, CO TOMU ŘEKNOU LIDI? Snahu držet se zpátky jsem cítila u každé druhé věty. Neříkám, že to bylo špatně, ten proces může být vlastně i opačný – je-li autor příliš otevřený, může učinit pokus svůj text trochu zakulatit, zkultivovat, dát mu mantinely a díl ordinérnosti. Taky dobře.

Ale já chtěla pravý opak. Žádné plkání, žádné chození po špičkách. Jakmile mi v hlavě naskočila červená kontrolka, pokusila jsem se jít do hloubky a napsat to tak, jak to cítím. Nelimitovat se. Psát subjektivně, ale nefalšovaně. Bez pozlátka. Proto jsem místy hodně intimní nebo morbidní. Ale je to esence toho, co jsem v danou chvíli skutečně chtěla sdělit.

Příběh, který za touhle upřímností stojí, je smutný, je hořký, je zároveň romantický a těžký. A aby toho nebylo moc, aby čtenáře neudusil, je každá kapitola uvedena paralelní skicou na způsob pohádky (spíš pohádky od Erbena nebo od Němcové). Je to takový únik hlavní hrdinky. A vy nikdy nevíte, co je míněno vážně, co se odehrává jen v hlavě, na papíře, nebo v realitě.

Kladete si občas otázku, co je po smrti? Je vůbec něco? Třeba nebesa? Pak se ještě ptejte, jestli vám na to tahle kniha dokáže dát odpověď…