• Píšu, peču, čtu

Klára Teršová, autorka

O mně

Kavárna

Coming soon…

Blog

Blog

BOOKS

Bílý pramen

Aš… Město na samém západě republiky, kdysi blyštivý drahokam Sudet, kde kvetl textilní průmysl a obchod. Bývalo plné krámků, restaurací a kaváren. Příběh doby, kdy se vše začalo tříštit, začíná v roce 1915 a končí odsunem. Politické pozadí však v této knize nehraje hlavní roli.
Hlavní hrdinkou je Hedvika. Dívka, která se odmalička potýká s jistým pocitem nedostatečnosti, s puzením, jež ji některé věci nutí dělat, v jiném jí naopak zabraňuje…

Až ke křížku

1970. Hlavní hrdinka Eliška Mazochová opouští s manželem a dvouletou dcerkou Volary. Odchází na periferii republiky do Aše, kde se chtějí skrýt před dlouhými prsty totalitního režimu.

Eliška se jako žena vyrůstající za totality pere s mnohostí rolí, jež má zastávat. Selhává ve své mysli jako přítelkyně, matka i manželka. Pocit ponížení je v ní zaset velmi hluboko, a teprve když cítí smrt na jazyku, chce napravit chyby, jichž se dopustila. Otázkou je, zda je to vůbec ještě možné…

Nebesa

Ambiciózní novinářku Ninu žijící dosud ve velkoměstě nečekaně zasáhne tragická událost. Velmi miluje svého muže Gabriela, prožité trauma však poznamenává i jejich vztah, a tak se rozhodne, že se vrátí… Nejen do svého rodného města na okraj republiky, ale také do vzpomínek. Na pozadí neutěšeného stavu periferie dokládá stav své rozervané duše. Domnívá se, že může žít dál jedině tak, že se odtrhne od svého dosavadního způsobu života, a pro nový začátek si vybírá dávno opuštěnou vilu po německých obyvatelích v lesích. Příběh kombinuje dva paralelní světy, které se propojují v motivu nebes jako místa, kam odcházejí duše zemřelých. Co je sen a co je realita?

Nejnovější články na BLOGU

O Nebesích

Nebesa jsem psala nadvakrát. Začala jsem a pak většinu smazala a přepsala to. Bylo to příliš strojené a vyumělkované, a to se mi nelíbilo. Položila jsem tedy sama sobě otázku: jak chci psát doopravdy? Jak by podle mě měla vypadat současná literatura, čemu by měla odpovídat? Měla by být rozhodně co nejupřímnější, nejotevřenější, slova by měla splývat z hlavy rovnou na papír, aniž by se moc přikrášlovala (ale zase aby to bylo dostatečně stylizované).

Co nám dal a vzal rok 2024

Loni touhle dobou jsem napsala: "…už vždycky budu taková – budu tíhnout ke změně, a kdybych chtěla v něčem zastavit čas, nepůjde to." O rok později mohu říct, že jsem pořád stejná. Vynikám v pálení mostů a jejich opětovném budování. Hodnocení bych nechala ideálně na Freudovi - proč tomu tak je, nevím.

Píšeš?

Ano, popravdě jsem se do toho v poslední době úplně ponořila. Souběžně jsem se starala o naše Bistro Fichtl a vymýšlela aktuální menu, snažila se do něj vnést svěží vítr, vyměnila keramické hrnky za skleněné, vylepšila dekorace, převlékla polštáře do nových barev, vzývala léto, ať už přijde a přinese víc slunce do zamračeného kraje. V pozadí však stále běžely obrazy, radost z textu, pochybnosti, jestli je ten nápad dost dobrý, přiměřeně kontroverzní, ne moc ujetý. Skoro vůbec jsem nečetla nové věci, naopak jsem se vracela ke starým, aby mě nerozptyloval jazyk cizího autora, jehož ještě nemám pod kůží.